Již předchozí příspěvek jsem psal částečně ovlivněn touto knihou. Problém však byl, že Zumthor píše dost oboustraně. Na jednu stranu popisuje, že nemá smysl vše vymýšlet znovu a inspirace historií je nezbytná, na stranu druhou popisuje fáze, kdy se snaží utěsnit vše naučené a přijít na nové řešení. Přestože jsem pochopil, kam tím mířil, v postupu mi to moc nepomohlo.
Zumthor nastínil zajímavou myšlenku charakterizující dnešní architekturu: málo společných hodnot, které by umožňovaly velká vyjádření. Tím možná nastínil problematiku rozpolcenosti dnešní architektury, pro kterou je velkolepost kýčem, na který se jezdíme s nadhledem dívat jako na skanzen.
Myšlenky, se kterými dále pracuje jsou smysluplné a rozumné, ovšem přijde mi, že jejich realizace ve skutečné stavbě jsou (alespoň pro mě) nadlidským úkolem. Omezení symbolů, kdy stavba nemá sama emoce vyvolávat, jen jim dát volný průběh (abych parafrázoval samotného autora), aby tak zajistila upřímnost stavby mi přijde v rozporu se samotným všeobecně rozšířeným vnímáním architektury, kdy se lidé pozastavují a ptají se: "Co tím chtěl autor říci?"
Mám jen strach, že lidé jsou příliš navyklí vnímat architekturu jako součást umění a symboly a skryté vzkazy v ní hledat, že jim to činí radost, a jestli tak jen tímto snažením nevezmeme uživateli požitek z odhalování významu symbolů. Přesto je však podstatné rozpoznat účel stavby, zdali se jedná o stavbu denně užívanou nebo "zážitkovou".
Na závěr citace citace z knihy:
"Příliš to, čím jsou, než aby je změnila metafora,
příliš skutečné věci, jejiž reálnost
činí ze všech představ o nich menší věci."
(Wallace Steevens: Bouqet of Roses in the Sunlight)
